S panem Ladou takhle v sobotu...

A tak jsme si vyrazily. Za panem Josefem Ladou, známým i neznámým.

Tančící dům, parádní obrázky, mamka s fajn náladou a vůkol sluníčko a únorové mrazivo.

Na výstavy a za kulturou ještě pořád chodit jde.

Občas si mamka odfoukla a odpočala na židli mezi obrázky a já si všechno v klidu skoukla sama,
občas jí vyvedl z míry voskový fešák jak on to vlastně má..."hele tenhle chlap vypadá jak figurína?!"...
...ale jinak paráda. Sobota s panem Ladou a mamkou.

 

 Mamku nejvíc rozesmály propagační plakáty pro Pražské vodovody a kanalizace a tak je radost vidět, že ten mámin humor se neztrácí...

Mezi zvířatama jsme zkoušely, jestli dokážeme všechny pojmenovat, jezevec teda tropil problém, mamka mi nutila veverku, ale uhrály jsme to na remízu ... hraju vždycky taky tak trochu i já, jasná věc.

 

 A další jasná věc. Pan Lada i mamka byli a jsou fešáci.

 

 

A na závěr nádherná vyhlídka na město. A pro mamku fascinující pohled dolů. 

V té výšce jsem jí slíbila, že už dál schody nevedou...a šly jsme dolů, na kafe. 

Takže vězte, na výstavy chodit jde. 

I s mamkou. 

I když Vám večer poví "...já ale dneska vůbec nikde nebyla!".

A tak jsme se koukli na obrázky. A strávili další čas spolu, se všemi u stolu. Tak i třeba proto je fajn chodit na výstavy, protože je fajn si na to rovzpomínat... 

Díky pane Lado. Díky mami.