Na počest pana Formana u pana Wericha...

... den, kdy zemřel pan Miloš Forman byl pátek třináctého a my jsme se to dozvěděli v sobotu ráno.
Hned u snídaně povídám mamce: "Mami, odešel pan Forman..."
A ona na to: "... ten filmovej? Tak to byl Borec..."
Byl ❤️.
A bylo fajn, že mamka věděla. A tak jsme si na něj šly zavzpominat k panu Werichovi.

Krásný den, mámina fajn nálada ... takže pěšky, náramným špacírem přes Břevnovský klášter, kousek tramvají a do báječného místa, Werichovy vily.

Mamka si to užila moc, když má dobrou náladu, jde všechno snáz.
U kafe jsme zkoušely vzpomínat jména herců, mamka si dala s chutí kremroli a chtěla i jít do expozice.  A tam jsme si, pěkně spolu, zanotovaly jak "jednou z lesa, domů se nesa, moudrý ezop. .", ale i skládaly básničky ze slov...

Mamka došla domů spokojená a unavená. Dala si dvě hodiny šlofíka a stihly jsme ještě odpolední špacír za tetou resp. sestrou Evou. Ale o tom zas o kousek dál ....

...víkendová holčičí záležitost

Taková víkendová holčičí marnivost. I marnivost totiž patří k životu...

I tak si užíváme když je venku mráz...když se sejdou tři generace, nespěchá se, když je naladěno... i nálada je důležitá...

... tak jsem začala psát o červených nehtech z minulé soboty, v běhu dění hned nedopsala. Jen jsem v tu chvíli netušila, kolik nadělají takové lesklé červené plošky, z mého pohledu k ničemu, parády a radosti...
Začalo to každotýdenním stříháním máminých nehtů.

Vždycky jí je ostříhám a mamka si je sama čistí. Je to mal@ intimní chvilka pro nás obě.
Tentokrát bylo mrazivo a nevlidno za oknem a Anežka přinesla lak na nehty. Mamka si je nechala s radostí od Anežky nalakovat. Jako bonus k tomu všemu byl ještě nakonec fajn povídácí večer a vzpomínání i o tom, jak si mamka nehty lakovala, jak vždycky v neděli přijela z chalupy s rukama od hliny...

Největší bonus ale je, že mamka si moc dobře pamatuje, že ty nehty ji malovala právě Anežka, má z nich evidentně radost... až k neuvěření... a my máme činnost, kdy jsme spolu, je to milé, krásně marnivé a mamka má tu radost ještě stále a opakovaně...
... důležitá maličkost ze života , kterou jsme objevily vlastně náhodou

... hele to je k zbláznění aneb v Muzeu smyslů

Šli jsme s mamkou do Muzea smyslů
 Po chvíli na místě to hodnotila úplně přesně ... "hele, to je k zbláznění... musíme si dát potom kafe, ať si to v tý hlavě srovnáme ..."... a tak jsme byli, v Muzeu smyslů i na kafi.  Obojí bylo fajn a nezbláznili jsme se nikdo.

Byla to zvláštní kombinace posunutého a posunutého vnímání. Vlastně setkání světů tří... toho našeho, relativně normálního, mámina, byť v tu chvili velmi milého a komunikativniho a toho muzejního, fyzikálně pravdivého... to kafe jsme potřebovali nakonec určitě všichni čtyři, ten "problém* jak nás šálí či zkouší naše smysly jsme měli všichni...😉

Z

 Dobré to bylo, jde-li to, tak je jistě lepší jít mimo víkendový ruch, užít si to jak jen to jde, neb ani vstupné není malé.
Ale stojí to za to. Myslím, že i urputný pan A. měl z tohohle hlavu zamotanou.
Pro mamku (... i nás...) velký zážitek, se vším všudy, bylo skvělé, že vydržela , zkoušela to, mluvili jsme o tom, o smyslech...
To kafe pak zaslouženě chutnalo. Nám všem...
... mamka totiž měla pravdu, trochu blázinec a bylo třeba si to v hlavě srovnat...mrkněte na to...

... někdy je vážně nenaladěno

Beru mamku někdy na koncerty, protože myslím, že je prostě hudba fajn i pro takové mamky jaká je ta moje. Moc fajnová varianta je chodit na koncerty do kina. Třeba na Dlabačov, tam jsou skvělí. A mamka byla vždycky v pohodě. Takový André Rieu

s mamkou a Anežkou na Dlabačově byl prostě lahůdka...

Někdy to ale nevyjde. Jako tuhle v Obecním domě. Světová premiéra, abonentní koncert.

.... a vážně to neladilo. Už od začátku. Byť to byl vskutku náramný koncert.
Hned ze začátku měla mamka opravdovou starost a byla přesvědčená, že nás tam nepustí... "prosím tě, nepustí nás tam, takhle oblečené..?! *... i když to mamce moc slušelo. Ale naladěno prostě nebylo úplně dobře ...to se tak někdy sejde.
I to je záludnost urputného pana A.

První polovina krása, v pohodě, šlo to, jen mamka pro tentokrát vic zmatená v realitě... měla třeba starost, že to nepověděla doma, že jde na koncert...

Druhá polovina, víc jazzová prostě mamce neladila, nelibilo se jí to, změny hlasitosti nesla  hůř, nemohla najít klavíristu v tom velkém ansámblu. Prostě nebyl vidět a ona ho vidět chtěla ... a já to z toho balkonu nebyla schopná vysvětlit.
 Takže nenaladěno. Ale vydržela, a to je fajn...

 Cesta domů trnitá, já nebyla já, mamka přece všechno zvládá, přely jsme se o správné číslo tramvaje... ale dojely jsme, pozdě, ale přece, i když nenaladěně.

Klaplo to až doma. Vyladilo se... v klidu, s vidinou brzkého zachumlani se pod peřinu, s malou sklenkou černého piva, s těmi, co do mamčina světa patří. Doma s papouškem a mým mužem se jako lusknutim prstů stal koncert krásným a vyladěným. Je fajn si i kousek koncertu nahrát a pak mamce pustit..."tak tady jsme Roberte byly a bylo to moc krásný"...
Takže tak, někdy to neni vážně naladěno, ale zpětně je parádní už ten fakt, že se to stalo. Na fotkách ta nenálada vidět není a hudba zní krásně. Vince Mendoza umí a Český národní symfonický orchest je skvělý.
Tak příště....je fajn se nenechat rozladit...

.. víkendový ... holčičí čas.

O víkendu mamka nechodí do stacionáře. 

Nechodi proto, že je zavřeno, ale hlavně, že se snažíme mít prostě vikendový čas. Čas na procházku, výstavu, delší čas spaní, luxování, lenošení, čas delších snídaní, praní a věšení prádla, čas být spolu, čas mytí vlasů, nedělní důkladné sprchy. Bez práce, stacionáře, přesně vymezených chvil. Čas víkendu jak má být...
Jsem přesvědčená, že i to je pro mamku důležité. Žít čas tak jak více či méně běží a vždycky běžel ... všední i víkendový.

...a tak třeba na závěr víkendu, když už se čas chýlí a do sprchy daleko, vyjdete kam Vás nohy donesou. Tentokrát na holčíčí špacír a kávu... z Petřin, přes Břevnovský klášter, pár stanic tramvají na nadechnutí, přes Hrad, Nerudovkou, na Maltézské náměstí...
... na kafíčko do Kafíčka.

 Tak. Krása. A ještě ostřejší Anežčina čočka 😉...

Užily jsme si to. Mamka byla statečná. A těšila se domů.
S chutí si dala večeři, osprchovala se a umyla vlasy ... tak jak to o víkendech bývá. I u nás.

P. s. A diky milý R. za odvoz holčičí party... domů bysme už klopýtaly těžko .-)...

...v Alzheimer cafe pro podrbání za uchem...

Jednou za měsíc, když mi to vyjde, si dojdu nechat podrbat za uchem, dodat naději, oporu a zjistit, že v tom nejsme s mamkou samy do jedné netradiční "kavárny".

Do Alzheimer cafe na Poříčí. 

Parádní prostor, moc fajn lidi, zajímavá a smyslupná témata. A káva či čaj k tomu. A esíčka .. .-).

Co víc si pro tenhle moment přát, že ano?!...

A navíc pro tentokrát zkušenosti z kanadského pečování k tomu.

Určitě pár věcí s mamkou a spol. vyzkoušíme, připravíme.

Mrkněte na to, hodí-li se Vám...

...tip na knížky, nahlédnutí do kanadských obýváků lidí, kteří mají také v patách urputného pana A. a jejich pečujícího okolí. Myslím, že je fajn se rozhlédnout, nadechnout, fajn je každé podrbání za uchem. Díky za ně.

Ať žijí kavárny všeho druhu :-)...

...no a v téhle kavárně na Poříčí se pro tentokrát povídalo o tom a vidělo se to, jak je fajn mít pro lidi jako je mamka věci a záležitosti popsané popisky, jak jde připravit vtipně a na očích malé úkoly a hry, co je fajn si přečíst za knížky. Mohli jsme nakouknout do kanadských "koutků zálib a vzpomínání", inspirovat se nástěnkami "toho co se děje tady a teď....". 

Tím vším jde urputnému panu A. hodit sem tam klacek pod nohy, aby měl cestu ztíženou, aby nebyl tak na dosah.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Dík Vám všem v téhle parádní a ojedinělé kavárně. Vám všem na obou stranách barikády, za předávání všeho co se hodí, za drobná podrbání za uchem, že to dělám jak nejlíp to jde, že to má smysl a Vám na stejných židlích v hledišti jako já za sdílení. Opravdu, se vší pokorou a úctou.

 

 

...joo, a taky si tam můžete koupit skvělé Aloisovo ponožky, náramně barevné, každá jiná a pro dobrou věc! No nekupte to ! :-)...ehmm, kupte to! ♥